Soudní kolečko ke 3. výpovědi I.

Jako mladá lékařka jsem musela mimo jiné strávit několik měsíců na interně a na chirurgii, abych se dopracovala povolení složit atestaci z radioterapie (radiační onkologie). Takzvaným kolečkem dodnes procházejí všichni mladí lékaři v rámci předatestačního vzdělávání.

Ovšem ve svých téměř šedesáti letech jsem musela zahájit ještě zcela jiné kolečko, a to soudní, trvající řadu let. Proti rozsudku OS, který konstatoval, že i 3. výpověď z pracovního poměru je neplatná, se Arcibiskupství pražské (AP) odvolalo k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze (MS)

Rozsudek MS je ze 3.9.2014 23Co 302/2014-149

MS změnil rozsudek OS a žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.8.2012 zamítl. Jsme téměř přesně v době, kdy uplynuly dva roky od 3. výpovědi.

Cituji z rozsudku:

Neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva CNS[1] spravovat nezávisle na státních orgánech svoje záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (včetně odvolání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti.

Poznámka, která nemůže být jen pod čarou

Zákon č. 3/2002 Sb. – o církvích uvádí v § 4,3: "CNS spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech."

MS namísto slova duchovní, tak jak uvádí zákon, použil slovní spojení osoby vykonávající duchovenskou činnost, což je v katolické církvi obrovský rozdíl:

• Duchovní (klerici) jsou muži, kteří přijali svátost svěcení.
• Osoby vykonávající duchovenskou činnost jsou jak duchovní, tak někteří laici, kteří např. vyučují náboženství, podávají a roznášejí eucharistii atp.

A tak se MS velmi jednoduše dostal ke služebnímu poměru laika povolaného k výkonu duchovenské služby, a k tvrzení, že civilní soud nemůže přezkoumávat takový vztah.

Zpět k textu rozsudku

Soudu proto nepřísluší přezkoumávat obsah úkonu, kterým byl duchovní či laik povolaný k výkonu duchovenské služby ustanoven či odvolán do funkce, i pokud je nesprávně toto odvolání z funkce označeno příslušnou církví jako "výpověď z pracovního poměru".

Autonomie církví tak brání věcnému přezkumu uvedeného rozhodnutí (v daném případě tvrzené výpovědi), kdy nápravu mohou sjednat pouze k tomu církevními předpisy povolané církevní orgány. …

… je nepochybné, že žalovaný opakovaně vystavoval pro žalobkyni dokumenty asociující vznik pracovního poměru, ... podle tehdy účinného ZP…, ačkoli se obsahově o vznik pracovního poměru nemohlo jednat právě s ohledem na charakter duchovní činnosti žalobkyně…

Ačkoli přístup žalovaného k žalobkyni a vystavování dokumentů označených jako pracovní smlouva (či její dodatky a event. i předchozí "výpovědi") mohly u žalobkyně asociovat vznik pracovního poměru, je nutné především vycházet z konkrétního posouzení druhu činnosti, kterou byla žalobkyně pověřena… Nelze proto než uzavřít, že žalobkyně byla ve zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi… neumožňuje soudu přezkoumávat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému, nelze tedy tento vztah poměřovat podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů státem (když církve a náboženské společnosti spravují svoje záležitosti nezávisle na státních orgánech podle svého vnitřního předpisu, tj. Codex iuris Canonici)… I když u žalobkyně se nejedná o duchovního jako posvátného služebníka, mohla být pověřena výkonem funkce pastorační asistentky a nemocničního kaplana jako laik, tedy křesťan, který nepřijal svátost svěcení, avšak který pro svoje vědomosti, moudrost a počestnost je způsobilý pomáhat duchovním pastýřům a potřebným osobám (§207 a §228 CIC).

… žalovaný opakovaně uváděl žalobkyni v omyl o trvání pracovního poměru vystavováním pracovněprávních dokumentů a jednáním se žalobkyní jako se zaměstnancem.

Zdůvodnění rozsudku jsem dodnes nepochopila. To, že AP dlouhodobě používá jako zbraň proti mně lži, je jedna věc. Ale jak je možné, že si v této zemi může zaměstnavatel plést pojmy při uzavírání pracovní smlouvy, jak je možné uvádět při uzavírání smlouvy někoho v omyl, to mi vrtá dodnes hlavou. Nadto když to potvrdí odvolací soud se zdůvodněním ochrany vnitřní autonomie církve a položí přitom v rozporu se zákonem rovnítko mezi slovo duchovní a slovní spojení osoby vykonávající duchovenskou činnost.

Předpokládám, že většina čtenářů si dokáže představit, jak mi asi bylo. Takovýto rozsudek jsem opravdu nečekala, nezbylo než se dál bránit – podáním dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud (NS)

Mé dovolání k NS bylo velmi precizně vypracované[2], aby byl text pochopitelný i pro nevěřící. Ovšem textem se nejspíše nikdo příliš nezabýval. Na základě rozsudku MS a tvrzení AP, že osoba vykonávající duchovenskou činnost je duchovním, rozhodl i NS. Opět v rozporu se zákonem o církvích za použití slovního spojení osoba vykonávající duchovenskou činnost bylo konstatováno, že vztah takové osoby s církví neumožňuje soudní přezkum. Nadto ze mne NS udělal řeholnici (!) 😊, neboť v rozsudku cituje § 2 kánonu 207 CIC týkající se zasvěcených osob (jednoduše řečeno řeholníků a řeholnic).

Nejvyšší soud rozhodl 17.8.2016 – to znamená, že uplynuly již 4 roky od 3. výpovědi.

Rozsudek 21 Cdo 1320/2015-191 potvrdil rozsudek MS:

Podle ustanovení kán. 207 §2 CIC z obou skupin věřících (duchovních i laiků) pocházejí křesťané, "kteří uskutečňováním evangelijních rad prostřednictvím slibu nebo jiných posvátných závazků církví uznaných a potvrzených, se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání; i když jejich stav nepatří do hierarchické služby církve, přece přísluší k životu a svatosti církve".

Výkon funkce pastoračního asistenta, jakožto osoby vykonávající duchovenskou činnost, je zcela jistě "věcí spojenou s vyznáním víry", o které podle § 4 odst. 1 zákona o CNS si církev rozhoduje svébytně. … Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu, neboť žalobkyně byla ve "zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi", který sice nese částečně znaky pracovního poměru, avšak s ohledem na tento vztah sui generis a úpravu vyplývající z kanonického práva neumožňuje soudu přezkoumávat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému.

A tak je ze mne - vdané ženy se čtyřmi dospělými dětmi - nejen duchovní, ale dokonce i řeholnice. A proti rozsudku NS se už není kam dovolat... :-(

Ústavní soud (ÚS)

Poslední záchranou je ÚS. Podáním ústavní stížnosti stoupám do závratných soudních výšek. 

ÚS neviděl jen práva církve, jako MS a NS, ale také práva moje, a tak Nález byl pro obecné soudy nepříjemný a pro arcibiskupství zdrcující.

Nález Ústavního soudu III. ÚS 3591/16 je ze 30. srpna 2017. Od třetí výpovědi uplynulo přesně 5 let! A od první výpovědi už let 8!

Ústavní soud konstatoval, že

• Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016, č. j. 21 Cdo 1320/2015- 191, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 23 Co 302/2014- 149, a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stěžovatelčina svoboda vyznání zaručená čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
• Tato rozhodnutí se proto ruší.

Máte-li větší zájem o zatím popsanou kauzu, velmi doporučuji si Nález ÚS přečíst celý ZDE.

Zde cituji ze závěru odůvodnění:

Tím, že obecné soudy dovodily absenci své pravomoci rozhodnout spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, aniž by zjišťovaly, zda stěžovatelka byla v souladu s vnitřními předpisy Církve římskokatolické duchovní této církve či nikoliv, ačkoliv tato skutečnost byla rozhodná pro posouzení, zda v dané věci je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení dle ustanovení § 7 občanského soudního řádu, a stěžovatelka tvrdila, že duchovní této církve není, dopustily se odmítnutí spravedlnosti a porušily její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 47.

Současně tím porušily i stěžovatelčinu svobodu vyznání zaručenou čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, neboť nijak nepřezkoumávaly, zda stěžovatelka vůbec dala platný souhlas se svým ustanovením duchovní Církve římskokatolické, ačkoliv skutkový stav zjištěný po doplnění dokazování odvolacím soudem o tomto zavdával tak silný důvod k pochybnostem, že bylo na vedlejším účastníkovi, aby je vyvrátil. Obecné soudy tak přisoudily stěžovatelce duchovní stav, ačkoliv tato v řízení vyjadřovala opačnou vůli, aniž se zabývaly tím, jestli stěžovatelka do tohoto stavu skutečně patřila.

V následujícím řízení před obecnými soudy bude proto jejich úkolem provést dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatelka měla na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve, v kterémžto případě jejich pravomoc k meritornímu rozhodnutí jejího sporu s vedlejším účastníkem dána není, nebo zda toto postavení neměla, v kterémžto případě je jejich povinností spor projednat meritorně, respektive meritorně přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně. Správný výklad těchto vnitřních předpisů tedy obecné soudy musí učinit předmětem dokazování.

A tak spis putoval od ÚS znovu k MS. Pokračování viz

Soudní kolečko k třetí výpovědi II.

[1] Zkratka CNS zde neznačí centrální nervovou soustavu, ale církve a náboženské společnosti.

[2] Podobně byly velmi kvalitně zpracované i všechny předchozí texty, které jsem prostřednictvím svých advokátů soudům předkládala. svůj text...