1. výpověď z pracovního poměru

Datovaná 24.11.2009, doručená 1.12.2009

Neplatnost výpovědi: Rozsudek Obvodní soud pro Prahu 1 z 22.3.2011

Skutečné důvody, proč jsem dostala první výpověď z pracovního poměru, dodnes neznám. Dá se o nich pouze spekulovat:
Vystoupila jsem ze šedi katolických žen – pastoračních asistentek a začala být v některých kruzích nejen známá, ale také respektovaná.
O páté setkání na Velehradě, které jsem pořádala pod hlavičkou Onkologické kliniky VFN a 1. LF UK, byl enormní zájem z celé republiky, od katolíků i protestantů.
Dovolila jsem si také odborně polemizovat s nápadem MUDr. Evy Kalvínské a mého švagra Mons. Aleše Opatrného.
Zatímco já jsem doporučovala model nemocničního kaplanství, oni dva chtěli spirituální asistenty, které později přejmenovali na krizové asistenty. Nemocniční kaplani jsou totiž ve světě důležitými členy multidisciplinárních týmů. Ovšem dr. Kalvínská prosazovala české novum, originál, který nemá ve světě obdoby, a zdůvodňovala svá tvrzení českou ateistickou společností. A k tomu získala podporu Mons. Opatrného, takže přednášeli spolu.
V některých západních zemích se nevěřícím lidem v rámci nemocničního kaplanství věnují kaplani – humanisté, ve většině případů však křesťanští kaplani. U nás však humanisté, alespoň tehdy, žádný zájem o službu v nemocnicích neprojevili. Ve skutečnosti za snahou dr. Kalvínské bylo prosazení určitých proudů alternativní medicíny a esoteriky do českého zdravotnického systému právě pod rouškou spirituálních asistentů. Reagovala jsem několika články v Časopise lékařů českých. Kdosi mi pak naznačil, že to byla ona zásadní osudová chyba, která rozhněvala mého švagra natolik, že se mne snažil zbavit a dal pokyn pro první výpověď. Navzdory tomu ani v nejmenším nelituju toho, že jsem články napsala, neb jsem bránila především pacienty.
V archivu Časopisu lékařů českých se dají dohledat články:
5/2008 Opatrná M.: Lékařská etika
a etikoterapie
https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2008-5/lekarska-etika-a-etikoterapie-325
6/2008 Opatrná M.: Lékařská etika
a etikoterapie II
https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2008-6/lekarska-etika-a-etikoterapie-ii-340
6/2009 Kalvínská E.: Od etikoterapie k moderní psychoterapii
https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2009-6-3/od-etikoterapie-k-moderni-psychoterapii-5792
9/2009 Opatrná M.: K diskuzi o etikoterapii
https://www.prolekare.cz/casopisy/casopis-lekaru-ceskych/2009-9-1/k-diskuzi-o-etikoterapii-15444
Švagr byl tehdy biskupským vikářem pro pastoraci, tedy mým nadřízeným, ačkoli jiní pastorační asistenti měli jako nadřízeného jiného kněze, ale to už bych zabředávala do příliš velkých podrobností.
Jak jsem už uváděla, první výpověď z pracovního poměru byla daná pro smyšlené závažné porušení pracovní kázně. Odjela jsem si totiž na jakýsi kongres, jak se pak mezi některými katolíky později povídalo. Neodjela jsem si na nějaký kongres, ale na Velehrad, a to ve čtvrtek po pracovní době a švagra jsem o tom písemně informovala, i když o setkání věděl, neb tam sám posílal jednu osobu. Jednalo se o 5. velehradské setkání, organizovala jsem ho pod hlavičkou onkologické kliniky. Zajistila jsem kněze na tzv. rekolekci (jednodenní duchovní zamyšlení), což byl shodou okolností bývalý tiskový mluvčí České biskupské konference a také prezident Arcidiecézní charity Praha.
Dohodla jsem ubytování, stravování, přednášející…, a sama jsem také přednášela. Pravda, v pátek jsem na klinice ony 4 hodiny nebyla. Ale obdobně to bylo i v předchozích letech a nikdo nic nenamítal. A napracovaných hodin, jejichž počet nikoho celé roky nezajímal, jsme měla bezpočet. Mnohdy jsem nosila eucharistii do nemocnice i v sobotu a v neděli, proto jsem také napsala švagrovi celý rozsah mé nepřítomnosti v Praze a oni se pak ani neobtěžovali podívat se do kalendáře.
Poté, co mi přišla výpověď, jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Výpověď byla dána navíc ve chvíli, kdy odcházel do důchodu kardinál Vlk a přicházel arcibiskup Duka. Ten mne na mou žádost přijal a řekl mi, že on to řešit nebude, ať podám žalobu na neplatnost výpovědi. Tak jsem podala žalobu k obvodnímu soudu, sama, bez právníka, a dokonce i bez listinných důkazů, a odletěla jsem na plánovanou pouť do Lurd. Doufala jsem, že po návratu se to nějak vyřeší. Když jsem se po pár dnech vrátila, měla jsem už doma dopis od soudu, ať ihned dodám listinné důkazy, nebo že bude žaloba zamítnuta.
Arcibiskupství z soudu ovšem žádné hrubé porušení pracovních povinností neprokázalo a do absence započítaná sobota či dokonce neděle byla jen úsměvná. Když viděli, že nejspíše neuspějí, přinesla advokátka arcibiskupství na soudní jednání dne 22.3.2011, kdy měl být vynesen rozsudek, přípis datovaný 26.1.2011, ve kterém je tvrzeno, že:
Užší vymezení duchovních pak poskytuje Základní dokument Církve římskokatolické ze dne 28. září 2006, který v souladu se zákonem 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech ve znění novely 495/2005 Sb.
v čl. X odst. 2. mezi duchovní mimo jiné řadí i ostatní osoby vykonávající duchovenské služby a příkladmo uvádí pastorační asistenty, lektory, akolisty, katechety a jiné.[1]… Vznikal-li právní vztah mezi žalovanou a žalobcem[2]na základě obecných služebních směrnic a stálých církevních principů, zanikal již za účinnosti zvláštní směrnice dopadající na tento typ služebních vztahů v církvi. Služební poměr žalobce, jakožto duchovního, byl založen jejím jmenováním pastorační asistentkou dne 29.1.1998 a obsah tohoto služebního poměru byl doplňován analogickým užitím pracovněprávních institutů… a to pracovními smlouvami a dodatky. …Služební poměr duchovního je právním vztahem sui generis připomínající svým obsahem vztah pracovněprávní, avšak zákoník práce lze v tomto případě užít jen subsidiárně k ustanovením vnitřních předpisů církve… Vznik, změna nebo zánik tohoto právního vztahu, stejně tak jako přezkum těchto právních skutečností, je otázkou ústavně chráněného autonomního rozhodování církve.[3]

Soudkyně byla moudrá, vzdělaná žena. Přerušila jednání, přečetla si přípis, jehož text jsem ani já ani má advokátka nečetly, a tentýž den rozhodla, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24.11.2009, doručená žalobkyni 1.12.2009, je neplatná. K námitce arcibiskupství o nepravomoci soudu věc projednat a rozhodnout soudkyně uvedla, že byla řádně sjednaná pracovní smlouva spolu se všemi náležitostmi a že má činnost byla činností laika, nikoli osoby vysvěcené. Kromě toho už v tomto rozsudku je uvedeno, že jsem po organizační stránce pracovního poměru byla podřízena VFN a ne arcibiskupství. To mělo zajišťovat duchoví stránku mé pracovní náplně.

Arcibiskupství prohrálo. A já už jsem byla chvíli duchovním a pak zase ne 😊Teď už to beru s humorem, tehdy jsme u soudu ani já ani advokátka vůbec netušily, co se děje, a čeho vlastně chtělo arcibiskupství dosáhnout. Až časem jsem pochopila, že pokud by soud prohlásil, že nemá pravomoc rozhodovat, tak by se mne arcibiskupství velmi elegantně zbavilo, neb civilní soudy by nemohly rozhodnout a u církevního soudu bych se ničeho nedomohla, protože Kodex neřeší laiky, kteří jsou podle názoru arcibiskupství duchovními ve služebním poměru.

Ale abych si tehdy zachovala zdravý rozum, přípis jsem už nechtěla ani vidět. Přečetla jsem ho myslím až někdy při soudních tahanicích ohledně třetí výpovědi. A první rozsudek jsem také pořádně nečetla. Celá vykonstruovaná kauza byla pro mne dlouhotrvajícím šokem.

Z církevního práva jsem měla u prof. Zedníčka vždy za 1, a to i státní závěrečnou zkoušku, a tak jsem vůbec nechápala, jak by žena mohla být duchovním. A nechápu to dodnes v souvislosti s Kodexem a všemi oficiálními vatikánskými dokumenty, které se týkají vstupu mužů do duchovního stavu a svěcení na straně jedné a žen na straně druhé.

A to mne tehdy už vůbec nenapadlo, že "to celé" má mnohem složitější a závažnější konotace.

[1] Zvýraznění vlastní, akolista ponechán, tak jak uvedeno v originále textu arcibiskupství 😊

[2] Rozuměj: žalobce jsem já, tedy žalobkyně, žalovanou je žalovaná strana, tedy arcibiskupství.

[3] Zvýraznění vlastní.