MUDr. Mgr. Marie Opatrná, Ph.D. lékařka a pastorační asistentka
- Jsem žena, vdaná od r. 1976, mám čtyři dospělé děti, vystudovala jsem FVL UK a KTF UK.
- Jako lékařka jsem začala pracovat na kladenské onkologii, po první atestaci jsem odešla do Prahy.
- V Praze jsem se od listopadu 1989 pokoušela založit první hospic, se skupinou, která se kolem mne vytvořila, jsme mimo jiné pořádali benefiční koncerty.
- V r. 1991 jsem onemocněla roztroušenou sklerózou.
- Od r. 1997 se věnuji doprovázení vážně nemocných.
- V r. 2009 mi dalo Arcibiskupství pražské první výpověď z pracovního poměru, do dnešního dne se jedná celkem o 5 výpovědí. A tak mi v mém životě nezbylo, než k medicíně a teologii akceptovat také právo, aniž bych se přihlásila na právnickou fakultu.
Pro zpestření suchých dat
Na lékařskou fakultu jsem se dostala shodou zvláštních náhod. V 70. letech se mohla podávat na VŠ jen jedna přihláška. Měla jsem vyplněné dvě – na medicínu a na chemii, neboť bylo všeobecně známo, že bez "tlačenky" se na medicínu téměř jistě nedá dostat. Termín odeslání přihlášek se rychle přiblížil,aa musela jsem ještě ke školnímu lékaři, kterému jsem dala obě přihlášky s tím, že opravdu nevím. Řekl mi, že když nikoho na medicíně nemám, ať podám přihlášku na chemii. Pak se ale podíval na přiložená vysvědčení a dal razítko na přihlášku na medicínu. Tím to ještě neskončilo.
Přijímačky na medicínu se už tehdy skládaly z písemných testů, které byly ovšem velmi jednoduché v porovnání se současností, a z ústního pohovoru, kde se mohla komise ptát na cokoli, povinnou otázkou byla otázka politická. Zeptali se mne na RVHP, tak jsem ze sebe něco vysypala, protože na gymnáziu nás tímto politickým chlebem dostatečně živili. A pak přišla "zákeřná" otázka – co vím o struktuře nukleových kyselin. To se v té době, alespoň na našem gymnáziu, vůbec neučilo, i když Nobelovu cenu dostali Watson a Crick už v r. 1962. Ovšem rodiče mi dali k Vánocům knížku, která právě o tomto tématu poměrně široce pojednávala a kterou jsem přečetla s velkým zájmem téměř jako detektivku. Komise byla zaskočená a po chvíli, co jsem mluvila (ti co mne znají, vědí, že umím mluvit hodně rychle), někdo ze zkoušejících pravil: "Děkujeme, to nám stačí, můžete jít." Bylo to řečeno takovým tónem, že jsem pochopila, že budu přijatá, i když na oficiální výsledek se muselo poměrně dlouho čekat.
MUDr. Mgr. Marie Opatrná, Ph.D.