Vyhrála jsem!

Dne 14. října 2024 i čtvrtá a pátá výpověď byly soudně prohlášeny za neplatné.
Samozřejmě to ještě nic neznamená. Pět neplatných výpovědí je docela slušné číslo. To je ovšem skutečnost k dnešnímu datu, za měsíc může být vše zase jinak. Nejsem naivní, abych si myslela, že kauza tímto končí. Může, ale taky nemusí.
Připadám si jako onkologický pacient, který se právě dozvěděl, že nádor po léčbě vymizel. Takový člověk také jásá, i když ví, že se onemocnění může kdykoli vrátit.
A stejně tak může kauza pokračovat, ať už se arcibiskupství znovu odvolá nebo udělá nějaký nevyzpytatelný krok.

Ale teď je chvíle klidu, chvíle k nadechnutí. A také chvíle k poděkování – děkuji vám všem, kteří jste mne jakkoli podporovali, mysleli na mne, drželi mi palce, modlili se za mne. Bylo pro mne nesmírně důležité vědět, že nejsem sama, že jsou lidé, kteří za mnou stojí a se mnou prožívají všechny ty hrůzy.

O letošních Velikonocích (2024) jsem končila svůj článek otázkou na Arcibiskupství pražské: "Až kam vás vede a dovede zloba a zvůle vůči mé osobě?"
Pro mne zlo a současně celá tragikomedie vyvrcholily ve chvíli, kdy jeden ze svědků u soudu tvrdil, že jsem měla v arcibiskupském paláci připravenou kancelář, do které jsem se nikdy nedostavila. Chtěli totiž dokázat, že jsem měla pracovat nejen v nemocnici, ale také v paláci. Sice se neshodli na tom, od kdy byla kancelář připravená, zmíněn byl rok 2005 (svědek), rok 2019 (právní zástupce arcibiskupství) a rok 2002 (písemné vyjádření arcibiskupství z 13.9.2024 pro soud), ale to je přece maličkost.
Lež sama plete sítě, do kterých se jednou chytí, ať už dříve či později. Jedna lež sem, jedna lež tam, nic nového pod sluncem. Už jsem si zvykla, že pro strážce morálky jsou přikázání Desatera lístky volně se pohybující ve větru, které k ničemu nezavazují, zvláště ty, kteří o nich nejvíce mluví.

Ovšem tou ranou, tím zlem, které jsem vnímala jako zcela zdrcující a můj vnitřní život zahlcující, byla skutečnost, že svědek, který výše uvedené o kanceláři a další nesmysly tvrdil, mi před několika roky řekl, že je mu líto, co se stalo, k čemu došlo. Vyjádřit před obětí zvůle lítost, a potom se jí snažit zasadit ránu do zad, považuji za to nehorší, co jsem zatím prožila.