Smír za cenu zlomené páteře?
Kauza
trvá od podzimu 2009, tedy přesně 14 let, neb máme konec října 2023.
Arcibiskupství v posledních letech znovu a znovu uvádí, že nabízelo velkorysý smír, ale já že jsem smír vždy odmítla. Proč to tak je, o tom už se arcibiskupství nezmiňuje.
Na ukázku cituji z vyjádření arcibiskupství z 5.4.2018 pro městský soud:
"Žalovaný se opětovně omlouvá, že jeho vyjádření je zasíláno až k dnešnímu dni. Není to z důvodu, že by žalovaný soud II. nectil, či dokonce neměl dostatek důkazů pro svá tvrzení, ale jak soud II. stupně může vidět, žalobce[1] se maximálně snažil žalované[2] vyjít vstříc, když každé jednání církve, by mělo vést k dobru duše. Žalovaný, který věří[3] ve svá tvrzení, se snažil žalobkyni vyjít vstříc. Nabídl jí jednorázovou odměnu… a nadále žalobkyni zaměstnávat ve služebním poměru, i omluvu učinit. Vše však bylo žalobkyni málo. … služební poměr striktně odmítá."
Nejdříve několik poznámek k uvedenému textu:
A/ Arcibiskupství, navzdory svému tvrzení o dostatku důkazů, nemělo žádný listinný důkaz o tom, že bych vědomě, svobodně, dobrovolně vstoupila do duchovního stavu a byla tak ve služebním poměru, na který by se nevztahovala ochrana civilních soudů.
Následně proto v rozsudku Městského soudu z 18.7.2018, kterým byl potvrzen původní rozsudek obvodního soudu z r. 2013 o neplatnosti 3. výpovědi, zaznělo: "Odvolací soud tak nesouhlasí s úzkým chápáním pojmu ´duchovní´, tak jak tento pojem interpretuje žalobkyně[4], pro nedostatek výslovného projevu vůle žalobkyně, kterým by byl vstup do služebního poměru, však musel odvolací soud uzavřít, vázán závazným právním názorem Ústavního soudu, že ke vzniku služebního poměru na straně žalobkyně nedošlo."
B/ Každé jednání církve by mělo vést k dobru duše… Ano, každé jednání církve má vést k dobru člověka. Ale k čemu může vést letité nelidské jednání? Což je zneužívání moci a likvidace laiků zájmem římskokatolické církve? Takovéto nevybíravé jednání, které předvádí arcibiskupství, se může stát zájmem několika jednotlivců, ale zájmem katolické církve jako takové zcela jistě ne.
C/ Opakovaně mi byla nabízena místo náhrady ušlé mzdy jednorázová odměna.
Odměna za co? A já jsem znovu a znovu zdůrazňovala, že chci věci nazývat pravými jmény, tedy že chci náhradu ušlé mzdy, a ne jednorázový dar. Nemluvě o tom, že jsem chtěla, aby arcibiskupství vyčíslilo ušlou mzdu, čehož jsem se v rámci mnoha jednání o smíru nikdy nedočkala. Opět si mohu jen postesknout, jak naivní jsem tehdy byla, neboť jsem dokonce nabízela, že se části financí z ušlé mzdy zřeknu ve prospěch arcibiskupství.
D/ Omluva. Tanečky kolem omluvy jsou na samostatný text…
E/ Podle arcibiskupství mi bylo vše málo. Co myslíte – do jakého světla se před soudy stavělo arcibiskupství a do jakého světla stavělo mne?
Parafrázuji: My, kteří máme moc, jsme ti dobrodinci, kteří nabízejí smír. Ona náš smír odmítá, odmítá i náš velkorysý peněžitý dar, ba dokonce odmítá nechat se znovu zaměstnat.
A soudy? Většinou členové senátů vůbec nerozuměli, v čem je problém a proč smír odmítám. Pochopitelně nemohli rozumět. Obdobný problém byl popsán už před 2000 lety v Bibli. Festus, římský místodržitel Judeje si stěžoval králi Agrrippovi ohledně Pavla z Tarsu: Žalobci vystoupili pro němu [tj. Pavlovi], ale neobviňovali ho z žádných zločinů, jak jsem očekával, nýbrž měli s ním jen nějaké spory o své náboženství… Protože se v těchto otázkách nevyznám, navrhoval jsem… (Sk 25, 18-20).
Soudům se v mém případě těžko vysvětluje, že je rozdíl mezi duchovním (tj. klerikem – mužem, kterým přijal svátost svěcení) a osobou, která vykonává pastorační činnost čili se podílí na činnosti duchovenské. Když použiju příklad množin, tak křesťané, muži i ženy, vykonávají nejrůznější práce pro církev, resp. v církvi. Podmnožinu této množiny pak tvoří duchovní (klerici), tj. jáhni, kněží a biskupové. Do této podmnožiny mají povolený a možný vstup pouze pokřtění muži, a to svěcením.
F/ Nabídli mi zaměstnání ve služebním poměru, navzdory platné pracovní smlouvě, tedy platnému pracovnímu poměru. A zde jsme u důvodu, proč jsem na smír v žádné fázi sporů nepřistoupila: odmítala jsem a stále odmítám stát se jakýmsi pseudo-duchovním ve služebním poměru. Ano, a to je jádro pudla[5] až do dnešního stále.
Česká biskupská konference (ČBK) sepsala na základě požadavků ministerstva kultury tzv. Základní dokument (ZD). První verze je nejspíše z 28.9.2006. Jednalo se o povinnou přílohu návrhu na registraci církve dle ust. 10 odst. 2 písm. d) Zákona o církvích.
V ZD (v původní verzi i ve všech dalších aktualizovaných verzích, poslední je z r. 2020)[6] v čl. X odst. 2 je uvedeno, že Kodex nezná pojem duchovní v úzkém slova smyslu a pro účely základního dokumentu se za duchovní považují biskupové, arcibiskupové… a ostatní osoby vykonávající duchovenské služby.
Mezi ostatní osoby zařadila ČBK např. lektory (ti, kteří čtou při liturgii) nebo katechety (ti, kteří vyučují náboženství) a také pastorační asistenty (pod těmi se skrývá doslova všehochuť – farními hospodyněmi počínaje přes kostelnice a administrativní pracovníky/ce až po laické pastorační pracovníky/ce. Tedy jde prakticky o výše zmíněnou množinu křesťanů).
Je s podivem, že nebyli do ZD dopsáni nemocniční kaplani, když jsou podle názoru arcibiskupství nemocniční kaplanky duchovními.
Výčet osob vykonávajících duchovenské služby v ZD není uzavřen, na což upozornil Ústavní soud, ale proč by se Česká biskupská konference řídila Nálezem Ústavního soudu. A dovoluji si pochybovat, že někdo z biskupů Nález přečetl.
Na konci ZD jsou uvedeny přílohy: Kodex kanonického práva a Katechismus katolické církve.
Nejvyšší soud (v jiné kauze) se ve svém usnesení z 9.3.2011 (sp. zn. 21 Cdo 304/2010) vyjádřil následovně: "…u církve římskokatolické je vnitřním předpisem (jímž se naplňuje ústavně zaručené právo církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti), kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici) vyhlášený…"
A Ústavní soud stanovil, že Základní dokument nesmí být v rozporu s vnitřními předpisy církve či náboženské společnosti.[7]
V českém právním systému proto platí:
- Kodex kanonického práva je vnitřním předpisem Církve římskokatolické a
- Základní dokument nesmí být v rozporu s vnitřními předpisy, tj. s Kodexem.
Nikdo na ministerstvu kultury nejspíše nekontroloval, co ČBK napsala do ZD, takže nikomu nevadilo, že Kodex v kánonu 207, §1 uvádí:
"Z božího ustanovení jsou někteří z křesťanů posvátnými služebníky, které právo nazývá duchovní; ostatní se nazývají laikové čili křesťané, kteří nepřijali svátost svěcení."
Stejně tak se nikdo nezajímal ani o další kánony, např. jak se z laika stane duchovní.
- Není pravdou, že Kodex nezná pojem duchovní v úzkém slova smyslu. Naopak Kodex přesně definuje, kdo se může duchovním stát (pokřtěný muž) a jakým způsobem se to děje (přijetím svátosti jáhenství).
- Zařazení pastoračního asistenta (lektora, akolyty) mezi "duchovní" pro potřeby základního dokumentu je v rozporu s kanonickým právem.
- Není pravdou, že žena může mít na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve.
Česká biskupská konference uvedla v ZD nepravdivé informace – pojem duchovního vymezila odlišně, než jak je tento pojem zakotven v kanonickém právu.
Aby
arcibiskupství doložilo svá tvrzení o mém duchovním stavu, opíralo se ve
vyjádřeních pro soudy o ZD, tj. že pastorační asistentka je podle ZD duchovním.
Posléze kardinál Duka podepsal 14.11.2018 Směrnici o činnosti nemocničních kaplanů v Arcidiecézi pražské. Směrnice má dokazovat, že v Arcidiecézi pražské může být nemocniční kaplan zaměstnán pouze jako duchovní ve služebním poměru.
Připomenu
onu větu, resp. definici nemocničního kaplana ve Směrnici, nad kterou zůstává
rozum stát a která jistě vejde do historie: Nemocniční kaplan dle Dohody[8]
je duchovní – muž nebo žena, kněz, jáhen nebo laik
– ustanovený Arcibiskupstvím pražským…
Takováto
definice nevypovídá o pokrokovém vztahu arcibiskupství k ženám (jak se
dokonce dostalo i do rozsudku, kde nadto v jedné větě došlo k plavmo
přechodu od ZD k papeži Františkovi[9]). Opět opak je pravdou.
Kancléřka arcibiskupství JUDr. Kolářová uvedla ve svědecké výpovědi před soudem[10]: "Jaký je rozdíl mezi paní Jačenkovou a paní Opatrnou, když rovněž pracovala v nemocnici a je schopna komunikovat s pacient o víře a vedoucí kliniky o ni požádal, uvedla svědkyně, že paní Jačenková pracovala bez pracovní smlouvy, pak byla ve služebním poměru jako duchovní, byla kdykoliv odvolatelná… Duchovní jsou jmenováni, nemají pracovní smlouvu."
Ano,
ženy – "duchovní" ve služebním poměru mohou být okamžitě propuštěny.
Ano,
ženy, které podepsaly listinu se souhlasem se vstupem do duchovního stavu[11] ztratily, pokud by se
arcibiskupství znelíbily či na jejich "vysoké" platy nebyly peníze, jakoukoli
ochranu civilních soudů. A svých práv se nemohou domáhat ani u soudů církevních,
neb podle Kodexu nejsou duchovními, ale laiky, a Kodex neřeší pracovněprávní
vztahy laiků.
Takže
pokrok pražského arcibiskupství ve vztahu vůči ženám spočívá v tom,
že ženy mohou být okamžitě propuštěny a v takovém případě zůstanou bez
jakékoli soudní ochrany.
V rozsudku městského soudu je uvedeno, že dochází k určitému posunu v chápání širokého pojmu "duchovního" samotnou církví a k revidování nejen psaných norem církevního práva, ale i jeho obyčejového práva a tradic podle církevních autorit v době 21. století.
Pokud bude tento text číst nějaký teolog či církevní právník, prosím o informaci, k jaké revizi norem církevního práva (tedy kánonů CIC) ohledně postavení žen došlo, a jak se mění obyčejové právo římskokatolické církve a v jakém dokumentu papež František schválil, že ženy jsou duchovní.
Závěrem
opakuji, aby to bylo jasné:
Striktně
odmítám vstoupit
-proti své vůli a proti svému
svědomí,
-v rozporu se současným učením katolické
církve o ženách,
-v rozporu s ustanoveními kánonů
Kodexu kanonického práva
do
pseudo-duchovního stavu tím, že bych si zažádala o dekret na ustanovení nemocničním kaplanem podle Směrnice arcibiskupství, která je v rozporu se všemi uzavřenými oficiálními dohodami ohledně nemocničního kaplanství v ČR a dle mého názoru i v rozporu se zdravým rozumem.
Dělám to zcela vědomě, a to i za tu cenu, že se musím soudit o neplatnost 4. a 5. výpovědi, které jsou důsledkem mé "neposlušnosti" vůči zvůli a zlovůli Arcibiskupství pražského.
[1] Má být žalovaný
[2] Má být žalobkyni
[3] Pozoruhodný slovní obrat věřit ve svá tvrzení
[4] Já jsem pojem duchovního neinterpretovala, vždy jsem se držela Kodexu, tedy tvrdila jsem, že duchovním je ten, kdo přijme svátost svěcení, a že já nejsem duchovní a nikdy jsem do duchovního stavu nevstoupila, neboť jsem žena. Arcibiskupství, navzdory Kodexu kanonického práva a všem oficiálním vatikánským textům, tvrdilo, že když laik vykonává duchovní/pastorační péči, tak je duchovní.
[5] Ke zpestření doporučuji si přečíst k jádru pudla výstižné vysvětlení: https://dvojka.rozhlas.cz/jadro-pudla-proc-se-rika-a-jaky-ma-vyznam-odpoved-najdete-ve-faustovi-j-w-goetha-7602548
[6] https://cbk.cirkev.cz/dokumenty/zakladni-dokument-cirkve-rimskokatolicke_238
[7] Nález Ústavního soudu III. ÚS 3591/16 z 30.8.2017, viz bod 36 Nálezu
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/III._US_3591_16_an.pdf
[8] Dohoda z r. 2006, na kterou se arcibiskupství odvolává a která je i zmíněna v §1 definuje kaplana takto: Nemocničním kaplanem se v této dohodě rozumí osoba (muž nebo žena), která poskytuje duchovní péči pacientům…
[9] "Pokud církev římskokatolická projevila svoji hierarchickou strukturu navenek v Základním dokumentu, a zde označovala za duchovní i pastorační asistenty jednalo se zřejmě o pojem duchovního v širším slova smyslu, když formálně úzký pojem duchovního vyplývá z dotčených ustanovení Kodexu kanonického práva, avšak vlivem vývoje společnosti dochází k určitému posunu v chápání širokého pojmu "duchovního" samotnou církví a k revidování nejen psaných norem církevního práva, ale i jeho obyčejového práva a tradic podle církevních autorit v době 21. století (viz stanovisko papeže Františka)." Text pak pokračuje větou, že odvolací soud tak nesouhlasí s úzkým chápáním pojmu duchovní, jak ho interpretuje žalobkyně. Jako stanovisko papeže Františka
[10] Doslovná citace z Rozsudku Obvodního soudu ze 4.11.2013 (23C 231/2012-118)
[11] Podle vyjádření arcibiskupství pro soud z 25.5.2018 dává arcibiskupství duchovním nesvěceným osobám podepisovat listinu se souhlasem se vstupem do duchovního stavu a uvádí, že takových osob pracuje u arcibiskupství cca 50.