Ohýbání Kodexu kanonického práva aneb Základní dokument podepsal                arcibiskup Graubner

Základní dokument jsem na těchto stránkách opakovaně zmínila. Části jeho textu mi způsobily doslova peklo na této zemi. Ačkoli jsem dostala příslib, že se bude Česká biskupská konference Základním dokumentem zabývat, zveřejňuji shrnutí vztahu Kodexu kanonického práva a Základního dokumentu, který ukazuje, v jaké morální bažině roky žijeme. 

Česká biskupská konference před mnoha lety schválila tzv. Základní dokument. 

Zákon č. 3/2002 Sb., §10 písm. g) ukládá, že základní dokument musí obsahovat ustavování a odvolávání duchovních a seznam v církvi a náboženské společnosti používaných označení duchovních.

Podle nálezu Ústavního soudu III. ÚS 3591/16, bod 36 základní dokument nesmí být v rozporu s vnitřními předpisy církve. Vnitřním předpisem katolické církve je Kodex kanonického práva. Základní dokument je však v přímém rozporu s Kodexem:              První rozpor: Základní dokument uvádí, že Kodex nezná pojem duchovní v úzkém slova smyslu (X/2). Toto tvrzení je nepravdivé, neboť CIC přesně popisuje, kdo je v katolické církvi laik a kdo duchovní (kán 207). CIC rovněž přesně stanoví kdo, za jakých podmínek a jakým způsobem se stává duchovním (kán 266 §1).
          Druhý rozpor: Základní dokument uvádí: Pro účely základního dokumentu se za duchovní považují: biskupové, arcibiskupové, představení, kněží, a jáhni. Poté Základní dokument pokračuje ve výčtu osob, které jsou považovány v katolické církvi za duchovní, a to pod nadpisem: Ostatní osoby vykonávající duchovenské služby. Vyžaduje-li to potřeba církve, mohou být další k tomu vhodné osoby po náležité přípravě pověřeny (jmenovány) diecézním biskupem na dobu neurčitou nebo určitou k výkonu další vymezené duchovenské služby v církvi (např. pastorační asistenti, lektoři, akolyté, katecheté a další).

Pro účely základního dokumentu byly tak za duchovní označeny i osoby, které duchovními nejsou, neboť nepřijaly svátost svěcení, která je podmínkou pro vstup do duchovenského stavu. Přestože tyto osoby vykonávají "duchovenskou službu", zůstávají podle CIC i dalších oficiálních vatikánských dokumentů laiky, tj. laickými pracovníky podle zákona 3/2002 Sb.

Katolická církev v ČR tak nedodržuje svou povinnost udržovat základní dokument v souladu se svými vnitřními předpisy, tj. s CIC. Její základní dokument obsahuje evidentně nesprávné určení osob, které jsou v rámci katolické církve považovány za duchovní. 

Katechismus katolické církve uvádí, že "závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje; podle okolností; podle úmyslů lháře; podle škod těm, kteří jsou jejími oběťmi". 

Nepravdivá tvrzení v Základním dokumentu mohou mít fatální dopad na laiky zaměstnávané církví.
V rámci zaměstnaneckých poměrů mají duchovní tzv. služební poměr (není pod ochranou civilních soudů), zatímco laici poměr pracovní (je pod ochranou civilních soudů).
Označením laiků za duchovní jsou tito zbaveni ochrany jak civilních soudů, tak rovněž ochrany soudů církevních, protože ty pracovní záležitosti laiků neřeší.

O tom, že nejde o teorii, či dokonce o jakési domněnky, svědčí můj více než patnáctiletý soudní spor s Arcibiskupstvím pražským.