Court wheel for the 3rd statement I.

Jako mladá lékařka jsem musela mimo jiné strávit několik měsíců na interně a na chirurgii, abych se dopracovala povolení složit atestaci z radioterapie (radiační onkologie). Takzvaným kolečkem dodnes procházejí všichni mladí lékaři v rámci předatestačního vzdělávání.

Ovšem ve svých téměř šedesáti letech jsem musela zahájit ještě zcela jiné kolečko, a to soudní, trvající řadu let. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, který konstatoval, že i 3. výpověď z pracovního poměru je neplatná, se Arcibiskupství pražské odvolalo k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze (rozsudek z 3.9.2014; 23Co 302/2014-149) změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu o určení neplatnosti 3. výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.8.2012 zamítl. Jsme téměř přesně v době, kdy uplynuly dva roky od této 3. výpovědi. 

Cituji z rozsudku:  Neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech svoje záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (včetně odvolání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti.

----------------------------------------------
Důležitá poznámka: 

Zákon č. 3/2002 Sb. – o církvích uvádí v § 4,3: "Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech."

Městský soud namísto slova duchovní, tak jak uvádí zákon, použil slovní spojení osoby vykonávající duchovenskou činnost, což je v katolické církvi obrovský rozdíl:

  • Duchovní (klerici) jsou muži, kteří přijali svátost svěcení.
  • Osoby vykonávající duchovenskou činnost jsou jak duchovní, tak někteří laici, kteří např. vyučují náboženství nebo podávají a roznášejí eucharistii atp.

A tak se Městský soud velmi jednoduše dostal ke služebnímu poměru laika povolaného k výkonu duchovenské služby, a k tvrzení, že civilní soud nemůže přezkoumávat takový vztah.

-----------------------------------------------

Zpět k textu rozsudku: 
Soudu proto nepřísluší přezkoumávat obsah úkonu, kterým byl duchovní či laik povolaný k výkonu duchovenské služby ustanoven či odvolán do funkce, i pokud je nesprávně toto odvolání z funkce označeno příslušnou církví jako "výpověď z pracovního poměru".

Autonomie církví tak brání věcnému přezkumu uvedeného rozhodnutí (v daném případě tvrzené výpovědi), kdy nápravu mohou sjednat pouze k tomu církevními předpisy povolané církevní orgány.

… je nepochybné, že žalovaný opakovaně vystavoval pro žalobkyni dokumenty asociující vznik pracovního poměru, ... podle tehdy účinného ZP…, ačkoli se obsahově o vznik pracovního poměru nemohlo jednat právě s ohledem na charakter duchovní činnosti žalobkyně…

Ačkoli přístup žalovaného k žalobkyni a vystavování dokumentů označených jako pracovní smlouva (či její dodatky a event. i předchozí "výpovědi") mohly u žalobkyně asociovat vznik pracovního poměru, je nutné především vycházet z konkrétního posouzení druhu činnosti, kterou byla žalobkyně pověřena… Nelze proto než uzavřít, že žalobkyně byla ve zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi… neumožňuje soudu přezkoumávat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému, nelze tedy tento vztah poměřovat podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů státem (když církve a náboženské společnosti spravují svoje záležitosti nezávisle na státních orgánech podle svého vnitřního předpisu, tj. Codex iuris Canonici)… I když u žalobkyně se nejedná o duchovního jako posvátného služebníka, mohla být pověřena výkonem funkce pastorační asistentky a nemocničního kaplana jako laik, tedy křesťan, který nepřijal svátost svěcení, avšak který pro svoje vědomosti, moudrost a počestnost je způsobilý pomáhat duchovním pastýřům a potřebným osobám (§207 a §228 CIC).

žalovaný opakovaně uváděl žalobkyni v omyl o trvání pracovního poměru vystavováním pracovněprávních dokumentů a jednáním se žalobkyní jako se zaměstnancem.

Zdůvodnění rozsudku jsem dodnes nepochopila. To, že Arcibiskupství pražské dlouhodobě používá jako zbraň proti mně lži, je jedna věc. Ale jak je možné, že si v této zemi může zaměstnavatel plést pojmy při uzavírání pracovní smlouvy, jak je možné uvádět při uzavírání smlouvy někoho v omyl, to mi vrtá dodnes hlavou. Nadto když to potvrdí odvolací soud se zdůvodněním ochrany vnitřní autonomie církve a položí přitom v rozporu se zákonem rovnítko mezi slovo duchovní a slovní spojení osoby vykonávající duchovenskou činnost.

Předpokládám, že většina čtenářů si dokáže představit, jak mi asi bylo. Takovýto rozsudek jsem opravdu nečekala, nezbylo než se dál bránit – podáním dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud ČR
Mé dovolání k Nejvyššímu soudu bylo velmi precizně vypracované (podobně byly velmi kvalitně zpracované i všechny předchozí texty, které jsem prostřednictvím svých advokátů soudům předkládala), aby byl text pochopitelný i pro nevěřící. Ovšem textem se nejspíše nikdo příliš nezabýval. Na základě rozsudku Městského soudu a tvrzení arcibiskupství, že osoba vykonávající duchovenskou činnost je duchovním, rozhodl i Nejvyšší soud.
Opět v rozporu se zákonem o církvích za použití slovního spojení osoba vykonávající duchovenskou činnost bylo konstatováno, že vztah takové osoby s církví neumožňuje soudní přezkum. Nadto ze mne Nejvyšší soud udělal řeholnici (!) 😊, neboť v rozsudku cituje § 2 kánonu 207 CIC týkající se zasvěcených osob (jednoduše řečeno řeholníků a řeholnic).

Nejvyšší soud rozhodl 17.8.2016 – to znamená, že od 3. výpovědi uplynuly již 4 roky. 
Rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 1320/2015-191 potvrdil tedy rozsudek Městského soudu:

Podle ustanovení kán. 207 §2 CIC z obou skupin věřících (duchovních i laiků) pocházejí křesťané, "kteří uskutečňováním evangelijních rad prostřednictvím slibu nebo jiných posvátných závazků církví uznaných a potvrzených, se svým zvláštním způsobem zasvěcují Bohu a pomáhají církvi v jejím spásonosném poslání; i když jejich stav nepatří do hierarchické služby církve, přece přísluší k životu a svatosti církve".

Výkon funkce pastoračního asistenta, jakožto osoby vykonávající duchovenskou činnost, je zcela jistě "věcí spojenou s vyznáním víry", o které podle § 4 odst. 1 zákona o CNS si církev rozhoduje svébytně. … Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není dána pravomoc soudu, neboť žalobkyně byla ve "zvláštním honorovaném vztahu, v tzv. služebním poměru k církvi", který sice nese částečně znaky pracovního poměru, avšak s ohledem na tento vztah sui generis a úpravu vyplývající z kanonického práva neumožňuje soudu přezkoumávat skončení vztahu žalobkyně k žalovanému.

A tak je ze mne - vdané ženy se čtyřmi dospělými dětmi - nejen duchovní, ale dokonce i řeholnice. A proti rozsudku NS se už není kam dovolat... :-(

Ústavní soud ČR
Poslední záchranou je Ústavní soud. Podáním ústavní stížnosti stoupám do závratných soudních výšek. 

Ústavní soud neviděl jen práva církve, jako Mšstský soud a Nejvyšší soud, ale také práva moje, a tak Nález Ústavního soud byl pro obecné soudy nepříjemný a pro arcibiskupství zdrcující.

Nález Ústavního soudu III. ÚS 3591/16 je ze 30. srpna 2017. Od třetí výpovědi uplynulo přesně 5 let! A od první výpovědi už let 8!

Ústavní soud konstatoval, že

  • Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016, č. j. 21 Cdo 1320/2015- 191, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 23 Co 302/2014- 149, a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stěžovatelčina svoboda vyznání zaručená čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
  • Tato rozhodnutí se proto ruší.

Máte-li větší zájem o zatím popsanou kauzu, velmi doporučuji si Nález ÚS přečíst celý zde
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2017/III._US_3591_16_an.pdf 

Zde cituji jen ze závěru odůvodnění: 
Tím, že obecné soudy dovodily absenci své pravomoci rozhodnout spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, aniž by zjišťovaly, zda stěžovatelka byla v souladu s vnitřními předpisy Církve římskokatolické duchovní této církve či nikolivačkoliv tato skutečnost byla rozhodná pro posouzení, zda v dané věci je dána pravomoc soudů v občanskoprávním řízení dle ustanovení § 7 občanského soudního řádu, a stěžovatelka tvrdila, že duchovní této církve není, dopustily se odmítnutí spravedlnosti a porušily její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 47.

Současně tím porušily i stěžovatelčinu svobodu vyznání zaručenou čl. 15 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, neboť nijak nepřezkoumávaly, zda stěžovatelka vůbec dala platný souhlas se svým ustanovením duchovní Církve římskokatolické, ačkoliv skutkový stav zjištěný po doplnění dokazování odvolacím soudem o tomto zavdával tak silný důvod k pochybnostem, že bylo na vedlejším účastníkovi, aby je vyvrátil. Obecné soudy tak přisoudily stěžovatelce duchovní stav, ačkoliv tato v řízení vyjadřovala opačnou vůli, aniž se zabývaly tím, jestli stěžovatelka do tohoto stavu skutečně patřila.

V následujícím řízení před obecnými soudy bude proto jejich úkolem provést dokazování za účelem zjištění, zda stěžovatelka měla na základě vnitřních předpisů Církve římskokatolické postavení duchovní osoby této církve, v kterémžto případě jejich pravomoc k meritornímu rozhodnutí jejího sporu s vedlejším účastníkem dána není, nebo zda toto postavení neměla, v kterémžto případě je jejich povinností spor projednat meritorně, respektive meritorně přezkoumat rozhodnutí soudu prvého stupně. Správný výklad těchto vnitřních předpisů tedy obecné soudy musí učinit předmětem dokazování.

A tak spis putoval od Ústavního soudu znovu k Městskému soudu. Pokračování viz Soudní kolečko k třetí výpovědi II. 

Vidíte, obecné soudy mi přisoudily duchovní stav, a to na základě nepravdivých informací od Arcibiskupství pražského a také proto, že nebylo řádně provedeno dokazování.
A navzdory tomuto konstatování Ústavního soudu se bude v nedaleké budoucnosti arcibiskupství snažit ze mne udělat duchovního (rozumějte psaudo-duchovního) tím, že mne bude nutit si zažádat o dekret, kterým bych se podle jejich názoru stala duchovním. Tímto prapodivným dekretem, který dělá z laika šmahem duchovního, bude arcibiskupství podmiňovat mou práci v nemocnici. A já odmítnu si o takový dekret zažádat. A dostanu proto 4. a 5. výpověď, protože se odmítnu dostavovat k výkonu administrativní práce do arcibiskupského paláce - k výkonu práce, kterou nemám nasmlouvanou a do které mne tedy arcibiskupství nemůže nutit.